INTRO

Skřípot dveří se rozlehl barem, aniž by kdokoliv z místních zvedl hlavu. Avšak zde už nezůstal nikdo krom několika štamgastů. Všichni trochu čerství se vydali přivítat karavanu, takže uvítání hosta nezbylo na nikom jiném než na barmanovi, který dosud leštil sklenice hadrem s nadšením mrtvého brouka. Nově příchozí byl starší muž, v obnošeném tvídovém obleku, se slaměným kloboukem a indexem zavěšeným na krku. Jeho oděv pokrývala tlustá vrstva prachu, která ho jasně zařazovala mezi přespolní. Barman si odplivl, před cizince postavil půllitr nazelenalého pěnivého moku a pak hlasem hřejivým jak pila pronesl: ”Co je novýho, tam venku?”

“Venku to jde od desíti k pěti,” pronesl stařík, poté se pořádně napil. ”Všechno to začalo přitom vypadat tak nadějně. S ČVUT k nám začali chodit vojáci, občas se s nima stavil i doktor. A karavany, ty u nás stavěly častěji jak posledních deset let. Dokonce to vypadalo, že budu moct poslat děcka na školu. Prostě zářný zítřky, žejo.”

Následovala odmlka, kdy stařík očividně doufal, že mu barman doleje, aby se dozvěděl pokračování. Ale stačil mu pouhý pohled na jeho zamračenou tvář a radši vytahal z kapes nějaké nábojnice. 

“No, začalo to tou vyhláškou, hygienickým ustanovením Véééé...”

”Vé patnáctku, tu máš na mysli dědku,” vmísil se do rozhovoru pořez s hlavou pokrytou vředy. “Zákon o otevření bran a přijetí vnějších komunit. Tuhle kravinu nám sem už zavedli taky. Blbý Pražáci, to si máme domů brát kdejakýho divocha z venku?! Co bude příště, pozveme si do Oázy i mutanty?!”

“Brzdi, Váňo, takovýhle kecy tady nesnesu. Tohle je slušnej podnik a nechci tu žádný protistátní srazy. Chvíli takhle pokračuj, a páni z ministerstva pro mentální hygienu tě určitě rádi pošlou na ozdravnej pobyt.” vykázal barman rozjetého pořeza do patřičných mezí.

“No, každopádně, poslechli jsme vyhlášku a otevřeli brány, žejo. Nic jinýho nám nezbejvalo, pokud jsme nechtěli naštvat vašnosty z Prahy. Taky nám poslali víc vojáků, aby udrželi bezpečnost a ochránili nás, když už se nám do města budou cpát nějaký divný existence. Chvíli to vypadalo, že z toho nic nebude, ale pak se začaly dít věci. První přišli houbičkáři, takový týpci v maringotkách ověšenejch květináčema, kde jim na mou duši rostly hříbky. Po nich přišly Káňata, uctívači velikýho Sokola. Moc fajn kluci, neměli problém pomáhat na poli nebo ve městě, jen ty jejich ranní obřady byly moc divoký na někoho v mým věku.”

“Jakože nějaký hromadný sexuální orgie?” přimhouřil oči barman.

“No právě že ani to ne. Oni jen křepčili okolo svýho totemu a zuřivě u toho mávali rukama. No jak říkám, divoši. Ale to byl jen začátek, po nich přišli Tuklatský požírači hříchu, Kruh betonovýho lesa, Následnice svatý Angeliky, Lešovský obecní odbor a prostě další tlupy divochů, co by jeden nevěřil. A všichni byli hrrr hrrr, musíme posloužit veliká ČVUT, klonili se před každým plakátem s modrým lvem a tak dále. Naštěstí jich u nás mnoho nezůstalo, většina táhla dál, asi k vám, do Oázy, nebo až na Prahu.”

“Jo, taky tu už nějaký máme. Ne že bych si stěžoval. Je to měsíc, co jsme vypráskali ty proradný Kladeňáky při tom jejich útoku a noví zákazníci se vždy hodí. A teda, jak to tam vypadá u vás teďka, v těch...”

“Beroun. Takový menší městečko, na jiho-západod Prahy. No popravdě ani nevím. Ze začátku sem myslel, že se to ustálí, ČVUT možná pověsí nějaký divochy, aby byl pořádek a my se nebudeme muset starat. Jenže pak začali mizet lidi.”

“To jako že je začali unášet otrokáři?”

“To jsme si ze začátku mysleli taky. Našli jsme nějaký opuštěný tábory v okolí města, ale nebylo jasný čí. To už se do města začali schovávat všichni z okolí, farmáři, lovci a další. Prej zmizelo pár celých rodin, a z některých usedlostí třeba jenom pár lidí. Správce myslel, že se v okolí pohybuje pár psychopatů z Kladna, tak nechal zavřít brány a ven pouštěl jen vojenský hlídky. Co bych měl říkat, většina lidí se držela zavřená doma, všichni se báli a do toho nebylo moc zásob. Poslední úroda nestála za nic, a stejně tak ta z minulýho roku. No, myslím, že lidi se začali doopravdy bát až v okamžiku, kdy se ztratila první hlídka.”

“Počkat, jak se může ztratit vojenská hlídka?! Vždyť i blbá střelba by musela být slyšet na kilometry daleko.”

“Jako jo, ale z těch osmi chlapů ani jeden nevystřelil. Prostě ráno vyrazili ven a to bylo naposledy, co je někdo viděl. V tu chvíli ven přestaly chodit i hlídky.”

“A to opravdu nikdo nevěděl, co se to děje? Vždyť jste tam museli mít vojáků jak nasráno.”

“Tak moje stará si vzala do hlavy, že nějaký divoch bude určitě vědět. Tak zašla za jedním z jejich šamanů, aby jí to vyčetl z ruky či co. No, když přišla zpátky, tak jsme se jí všichni vysmáli, že jo. Kdo by taky věřil pověrčivejm divochům. No, a potom co bylo město zavřený tejden, starostův syn zorganizoval tuhle karavanu a mně bylo jasný, že tohle je poslední šance pro moji rodinu. Tou dobou se už totiž začali ztrácet i lidi ve městě. To jsem si vzpomněl na slova toho šamana a už mi to nepřipadalo ani trochu vtipný.”

“A co teda ten šaman říkal,” vyzvídal barman. “Co je tam venku?”

“Smrt.”

 

 „No jo, ale víš jak se to říká – smrt čeká všude. Zvlášť v době, ve které žijeme, ne?“ mávl barman směrem ke dveřím, jakoby to vysvětlovalo vše.

„To jo, ale tohle je něco jiného. Něco hmatatelnějšího,“ nenechal se odbýt stařec, „copak tady se v poslední době neděje nic divného? Nic se tu nezměnilo?“

„Za poslední měsíc se tu toho změnilo hodně, to nemůžu popřít,“ zamyslel se barman, „za ten poslední týden co platí ta vyhláška – V15 – sem přišlo pár skupin divochů a spousta jednotlivců, ale díky ČVUT, už nás tady alespoň nepruděj ty Kladenský parchanti, co tu dřív měli loviště.“

„Ale stejně bych byl radši, kdyby ty cizáci vypadli,“ zabručel Váňa a rozhořčeně pokračoval: „co vlastně ČVUT chce? Nejdřív nepouštěj nikoho dovnitř ani ven, že není bezpečno, teď zas pouštěj dovnitř všechny. Ať se jdou bodnout!“

„Tak a dost! Vypadni a vrať se, až vychladneš,“ přetáhl ho barman hadrem a ukázal na dveře, „nechtěj, abych to říkal dvakrát.“

Váňa zabručel, ale neprotestoval. Obrátil do sebe zbytek piva a odešel, přičemž nezapomněl bouchnout dveřmi. Bylo zřejmé, že tohle není jeho první podobná zkušenost. Barman sebral z pultu prázdnou sklenici po Váňovi a jal se ji mýt.

„Mám ČVUT rád, konečně tady něco funguje, jak má, a něco se tu děje. Ostatně nebýt jich ještě teď bysme bydleli v pustině a Oáza by byla zamořená Houbama. Nedávno dokonce poslali nějakou jednotku, aby nám přinesla součástky na opravu generátoru.”
“Takže tady ČVUT má politické ambice a snaží se tu profitovat?”
“Možná, ale pořádají tady i kulturní akce, aby se lidi bavili. Za pár dní tady bude maškarní ples a střelecké závody. Nedávno jsme tu měli pěvecký sbor a kočovné kasino ČVUT,” zasmál se barman a o něco ponuřejším tónem dodal: “ale v jednom měl Váňa pravdu – Než otevřeli brány, a začali brát dovnitř všechno, cítil jsem se líp.“

„Takže tady se nic divného neděje? Žádný divní divoši, podezřelá zmizení ani nic dalšího?“

„Kdepak, jediné co odsud zmizelo, jsou Kladeňáci, ale to nám jen prospělo. Jasně, divochů je tu teď spousta, ale většina z nich je poměrně užitečná. Buď pomáhají přímo v Oáze, ať už s ochranou, nebo rekonstrukcí, nebo se nebojí chodit ven a obstarávat nám baterky a jiný zásoby. Ale některý z nich jsou fakt divný. Byl tu jeden, co tvrdil, že mutanti jsou ztělesnění boží a že je musíme uctívat a že nás pak nechaj bejt. Každej den chodil ven do pustiny dělat nějaký obřady, ale už jsme ho pár dní neviděli. Takže buď odešel jinám nebo ho ti jeho bozi sežrali,“ zasmál se barman.

„Možná. Nebo to tady začíná taky...“ posmutněl stařec.