Vidění Civilokalypsy

Vidění Civilokalypsy, aneb vybrané části prorockého deníku Zmazanýho Yeronyma

 

... Dávku jsem odměřil pečlivě jako vždy. Jinými slovy jsem si vzal všechno, co jsem našel po kapsách. Zbytky brutálního halucinogenu, speed a trocha té dobré vůle a lidského tepla. V kombinaci s chorým mozkem to vždycky dopadne zajímavě. Každý den nové dobrodružství! To je moje heslo! Foglar by byl hrdej... Takticky jsem se odklidil z Oázy a s rozhodnutím potěšit přátele Otrokáře svou neočekávanou návštěvou jsem si to neohroženě šinul hlavní cestou. Droga zapůsobila rychleji, než obvykle. To byl první příznak nadcházejících událostí. Tráva mi omotávala kotníky svými kníry a vyježděné pruhy na cestě levitovaly dobrých deset čísel nad zemí. Neodvážil jsem se nakouknout pod ně. Smrdělo to Nekonečnem. Pocit vlastnictví nosu se najednou zdál neobvykle uspokojující...

 

Náraz přišel nečekaně. Oslňující záblesk z nebes mě oslepil a můj nos se dal do zděšeného křiku skrz levou dírku (pravá projevila nečekanou pohotovost a demonstrativně se ucpala). Upadl jsem na cestu a nakrátko s ní navázal velmi intenzivní romantický vztah, než se mi do mysli zaťal hlas znějící jako palačinka s nutellou, lehce říznutá Clintem Eastwoodem. Jsem tvrdá povaha a něco vydržím, ale v tomhle případě a speciálně na pozadí rozpadajícího se manželství, mi chvíli trvalo, než jsem se dostal do proudu dialogu. Ten se pokusím zaznamenat tak, jak si jej vybavuji, ovšem magický náboj oné chvíle zřejmě na tyto stránky nikdy nebudu moci přenést...

 

„Yeronyme! Yeronyme! Varuj tento nešťastný lid! Neštěstí se blíží a jen ty můžeš zvěstovat cestu ke spasení! Vyslyš, co ti bude vyjeveno a dobře si to pamatuj, kemo!“

 

Pracně jsem se zvedl na kolena a pohleděl k nebesům. Kam se hrabou ty zmutovaný Lysny z Liberce. „Na co si máme dát pozor, co nás čeká!“ Zeptal jsem se a zlehka pootevřel třetí oko.

 

„Blíží se CIVILOKALYPSA, Yeronyme! Návrat pořádku a kontroly!“

 

„Civilokalypsa!?“ Zatím jsem nechápal, ale narůstalo ve mně zděšení. Na zemi jsem u toho naslepo lovil levou nosní dírku, jež zbaběle vyhlásila kapitulaci a opustila loď. „Návrat pořádku? To jako to, co bylo dřív? To, na co si má ubohá paměť jen matně vzpomíná? Kdo by něco takového mohl dovolit, kdo by to chtěl?!“

 

„Na tomto světě je mnoho dobrých lidí, jež si neuvědomují dopad svých činů Yeronyme. Činů, jež povedou k návratu zodpovědnosti a zákonů!“ Hlas mi nyní hřměl přímo u pravého ucha. Pevně jsem zatínal všechny oči a snažil se vrátit nosní dírku na původní místo. Pracovní podmínky mi však nedovolovali přesnou koordinaci pohybu a tak jsem nedopatřením umístil otvor na pravou tvář. Zatraceně. „To jako, že nebudeme moct jen tak na ulici prodávat a brát drogy?“ Matně jsem si vybavoval temnou minulost. „Myslíš tím papíry na zbraně? Povolenou rychlost?“

 

„Chápeš to správně Yeronyme!“

 

„Úřady?! Vládu?! Vstávání do práce?! Falešnou morálku konzumní společnosti oběšené na kravatě?!“

 

Děs ve mně vyvolal nečekaně poetická spojení. To nevěstí nic dobrého.

 

„ANO!“ Zahřměl neúprosně neznámý, ovšem nepochybně Bůh.

 

„Ale... Ale nám se naše apokalypsa líbí!“ Kňoural jsem (nyní, díky novému otvoru na pravé tváři, dvojhlasně). Na chvíli nastalo ticho, rušené jen srdceryvnými vzlyky. „Je to nevyhnutelné?“

 

„Není, Yeronyme. Není.“ Zazněl konejšivý hlas mého spasitele. „Ale musíte proto něco udělat.“

 

„Cokoliv!“ Plamen naděje mi zapálil nohavici.

 

„Abyste si udrželi současný svět, musíte se více snažit! Těch pár feťáků Oázu nespasí! A Otrokáři? Kolik otroků vlastně mají?! A kdy naposledy někoho umučili jen tak pro radost?! Bruti se div nenechávají krmit z ruky... Pokud máte v mých očích být tohoto světa hodni, musíte se tak chovat! Brát víc drog! Střílet po sobě bez důvodu! Kupovat si děvky místo snídaně! Pohrdat autoritou a vytěžit z každé příležitosti maximum! Chovat se tak, jak se má člověk chovat- nespoután morálkou a dohodami! Jinak se od vás odvrátím a nechám svět upadnout zpět do civilizace!“

 

Bez dechu jsem hleděl k nebi, kde se v nepředstavitelné rychlosti míhaly obrazy minulosti. Všech těch hrůz, co jsem se snažil zapomenout. Energicky jsem vstal a vzkřikl: „Přísahám, Bože! Budu brát víc drog! Všem řeknu, co jsi mi odhalil! Jaké velké spiknutí se na nás chystá! Nechám zaniknout morálku, jako zanikají geologická období a znovu světu připomenu, že vše je dovoleno! Naši apokalypsu si vzít nenecháme, Bože! Spolehni se!“


Obrazy se rozplynuly. Těžce jsem oddychoval všemi starými i novými otvory a vzpamatovával se z prožitého šoku. Je čas jednat. Je čas říci to všem! Uhasil jsem vesele plápolající kalhoty a pokračoval v cestě. Prorocká slova mi zvonila v hlavě a já měl strach. Hrozný strach, že to nedokážeme. Ano, zvládnu sežrat drog za půl regimentu, ale bude to stačit, když mě neposlechnou? Maj na to ti smradi vůbec koule? Inu - je jen jedna možnost, jak to zjistit...

 

 

Copyright © 2016

Všechna práva vyhrazena.

Programování: Adam Benda 
Design: Lukáš "Viper" Makovička