INTRO (pro rok 2018)

Mezi dvěma listy knihy byl založený jeden list, který ovšem do knihy nepatřil. Na listu se psalo o veliké katastrofě. Ovšem tohle nebyla ta katastrofa, o které do dnešního dne všichni mluví. Tohle byla úplně jiná, nová katastrofa…

Když jsem včera obědval, ozval se ohromný výbuch.. V nastalém zmatku se mi nepovedlo zjistit, co se vlastně stalo. Vypukla panika - lidé křičeli a běhali zmateně kolem. Většina se snažila dostat ven z Oázy, někteří jedinci se naopak vrhali do nitra laboratoře, odkud se hrnula oblaka zeleného kouře. Já jsem se radši hned uchýlil do bezpečí, abych se nemusel připojit k těm nešťastným, kteří to nedali. Buď byly ušlapáni, nebo se zadusili zelenou mlhou.

Po půl hodině se situace uklidnila natolik, aby si měli lidé čas vydechnout a začít zjišťovat co se vlastně stalo. Něco bouchlo dole v laboratoři - mohl to být generátor? Z laboratoře se začala hrnout hustá zelená mlha, která zadusila každého, kdo se do ní dostal - jejich těla jsme museli nechat ležet uvnitř, nebyl čas starat se o raněné. A to je všechno, co se nám povedlo zjistit. Teď jdeme počítat ztráty a začneme budovat alespoň nějaké přístřešky, abychom měli kde spát…

Nová katastrofa smetla Oázu, jak jí známe, na kolena. Co s ní ovšem bude dál, zatím není nikdo schopen říct.


Na barovém stole ležela vytržená stránka deníku. Kdokoliv by si mohl stránku přečíst, ale bohužel zde nebyl nikdo. Tedy skoro nikdo...

...zamořená, nikdo nemůže dovnitř. Je to škoda, tuhle osadu jsem začínal mít docela rád. Bylo tady několik fakt dobrých lidí. Nikdo teď neví, co se s nimi dál bude dít. Přežívají z minuty na minutu. Lidé v Oáze si zvykli na pohodlný život a tak je život vzal a vyhodil je před brány, aby živořili jako dříve. No jo - život je krutý a my nemáme žádné jistoty, kterých se můžeme držet. Ráno vstaň a začni makat, aby ses večer moh’ nažrat dostatečně na to, abys přežil noc. Končí období blahobytu a přichází období chudoby. Naštěstí si lidé pamatují jaké to bylo - vzpomínají na doby, kdy každou sobotu přijela karavana se zbožím, kdy bylo všude dost zvěře na jídlo a kdy měli obstojnou postel a nějakou střechu nad hlavou.

Ale jak to tak bývá - život jde dál. Život nejde zastavit, protože život si cestu najde vždy a všude. Nezáleží na tom, jestli se mezi sebou postřílí pár kreténů nebo jestli unikne další virus TIBD nebo - jako v našem případě...

Zbytek stránky je ohořelý. Někdo očividně uhasil hořící cigaretu o toto svědectví nejhorší události, která postihla Oázu za posledních padesát let. Škoda...


Zaprášený deník, jenž jsem nalezl u cesty. Někdo z něj vytrhal spoustu stránek, ale poslední zápis je stále dobře čitelný...

Je to již deset dní od výbuchu Oázy. Lidé se již smířili se svým osudem a Oáza začíná fungovat. Ano - na jiném místě a vypadá jinak - ale jsou to stále ti samí lidé. Víte, Oáza není místo na mapě. Nezáleží na tom, že původní osada je neobyvatelná, Oáza je myšlenka a tato myšlenka přežívá spolu s lidmi. Jasné důkazy jsou patrné všude kolem mě - přijíždějí obchodníci a snaží se zde znovu vybudovat obchod. Údajně dorazí i parta doktorů, kteří zde chtějí vybudovat polní nemocnici a chtějí pomáhat všem, kteří tudy projedou. Také se tady objevilo několik lidí, kteří chtěli osadu zachránit (možná jsem naivní, ale co jiného než růžové brýle mi teď zbývá?) a na vlastní nebezpečí se vydali do nitra zeleného pekla - tam dolů do starého bunkru. Nedbali varování místních a statečně se obětovali pro lepší život nás všech.

Nebo ne? Nevím... Já sám bych neměl odvahu se tam dovnitř vypravit. Něco tam uvnitř číhá a čeká na správnou chvíli. Nezbývá již mnoho času. Cítím to ve svých kostech - něco se blíží...