Intro

   Na počátku to byl obyčejný, rozvíjející se svět. S auty, zaměstnáními, příšernou MHD, rodinnou dovolenou… Jenže pak nějakému zelenému mozku ruplo v bedně a vznikl Generál a jeho Armáda. 

   Sotva dneska někdo zjistí, z jakého spolku magorů a proč vlastně Armáda vznikla. Stejně jako to, jestli jim vir unikl náhodou, nebo jako součást ďábelského plánu na zničení světa. No, i kdyby omylem, zřejmě jim to příliš starostí nedělalo. 

   Vir, který byl nazván TIBD  (Total inner body decomposer) začal ničit celý svět. Jakmile lidé byli jednou nakaženi, moc toho udělat nestihli – čtyři, pět hodinek a tělo se pomalu začalo rozkládat zevnitř a vytékat, kudy se dalo.  Žádnej hezkej pohled to nebyl, to víte, ale to nikoho netrápilo.  Armáda už se dobře postarala o to, aby se nerozšířil žádný lék.  Jedinou možností, jak se bránit, bylo zalézt pod zem jako krtek, čekat a doufat.  Všechny mrakodrapy bzučící businessem, nejnovější auta řítící se po ulicích, celá ta moderní civilizace se během několika měsíců změnila v pusto a prázdno, rušené jen zápachem mrtvol a sténáním umírajících. Ale i to brzo utichlo a nové Pustiny se zmocnil poněkud nervózní klid. 

   Trvalo několik měsíců, než se našli tak odvážní (možná spíš tak blázniví) jedinci, kteří otevřeli dveře a zamžourali vstříc jasnému slunci, stíněným jen tu a tam troskami Pustiny. V zoufalé víře, že vir už vyhubil krom všeho živého i sám sebe, se pokoušeli přežít v Pustině .  Bohužel pro ně trvalo jen několik dní, než si živořící verbeže na povrchu všiml ze svého bunkru Generál. Armáda, které ještě zbylo dost členů, se rozhodla dokončit, co začala. 

Při zběsilém boji s Armádou Přeživší objevili malou oblast, která byla z nějakého důvodu poměrně bezpečná, dokonce tu nenašli žádné lidské zbytky ani známky řádění viru, což bylo dost zvláštní. Nebylo ale kdy o tom přemýšlet. Místo bylo celé prolezlé Armádou, kterou se však po urputných bojích podařilo vyhnat do Pustiny s nadějí, že se jí tam nepovede přežít. 

   Jak se brzy ukázalo, bylo to místo více než strategické. Vir se totiž před vyhynutím bránil mutací. Už nezabíjel, ale ovládl svého hostitele a určitým způsobem ho pokřivil.  A tak zmutovala i Armáda. Když se k fanatismu a bojovým implantátům přidala ještě nákaza, staly se z vojáků armády téměř nesmrtelná, vražedná monstra. Jaké bylo překvapení obyvatel Oázy, jak se toto místo začalo nazývat, když se Armáda na hraně jejich území zastavila a jako by nemohla dál. Nedlouho potom se ukázalo, že celou Oázu chrání před jakýmkoliv virem štít - ohromná Bublina - který napájí jaderná elektrárna na hraně Oázy. 

   Problém přišel, když nějakej blb zmáčknul Červený tlačítko v ovládacím středisku a reaktor se najednou začal přehřívat a vypínat. Toho využil Generál a Armáda zničila ovládací středisko. 

   Ono se řekne, najít sekundární ovládací středisko, rekompilovat kernel a rebootovat celý systém, jenže tady byly ty kytky. Ty zpropadený rostliny, který mazaly lidem paměť. Rostly všude kolem elektrárny. A k čemu je dobrej opravář, kterej je sice u elektrárny, ale nepamatuje si ani své jméno, natož jak rekompilovat kernel? Naštěstí to zelený svinstvo vypouštělo ty svý jedy jen přes den. Takže hurá k reaktoru v noci. 

   Teď už je reaktor opravený a život v Oáze je (na tenhle svět) až podezřele poklidný. Takový klid před Op. 76 E minor posth.

 

Outro

   V tomhle světě po apokalypse už meteorologie nikoho nezajímá. Ani stará dobrá klasická hudba… Kdyby jo, třeba by si toho někdo všiml včas. Čeho? Ale, bouře. Tedy – Bouře.

   Jo, ten klid byl podezřelej. Šerif dokonce uspořádal oslavy založení Oázy a vyhrabal něco jako kapelu! No, hodně zdrogovanou kapelu…

   Hráli, hráli a najednou ticho… Do pochvalného mumlání většiny (Šerif nikdy neměl vkus), se jako siréna rozlehl hlas hlavní vědkyně: „Okamžitě to odpojte! Bouchne to!“. Chvíli se nedělo nic. Skoro by ji jeden nebral vážně.  Jedna, dva, tři. Bum. Spousta kouře a světla. A pak najednou, jako potlesk ohňostroji, klepání drápů mutantů těsně za branou Oázy. Reaktor s elektrárnou v rozvalinách a radiace všude kolem. Bublina praskla, jako by byla jen mýdlová.

   Tohle nebyla náhoda. Tohle byla sabotáž…

   Přicházeli ozáření. Vědci se sice vydali ohraničit zónu se škodlivou radiací, ale přes mutanty se daleko nedostali. Celou noc seděli nad svými displeji a kontrolkami a vymýšleli, co teď.

Aby toho nebylo málo, zjevila se Armáda. Konečně mohla exemplárně, před branami Oázy mučit svého zběha. A celá Oáza se třásla, jestli chabé opevnění a ostnatý drát zadrží tyhle proklatě odolný polomutanty.

Vědci zatím vymysleli konečné řešení mutantí otázky. Bomba rozprašující první generaci TIBD, kterou sestrojí, jistě zabije mutanty. Co na tom, že u toho zabije i všechno ostatní živé v dosahu padesáti, možná sto kilometrů a v ochranném bunkru je jen pár míst? Budeme losovat!

Oáza Šerifův výborný nápad ocenila jeho zajetím, mučením a následným vyhnáním do Pustiny.

Mutanti se objevovali stále. Ale najednou byly organizovaní… A pak přišlo To v jejich středu.  Bruti tomu začali říkat Klárka, jiní Psyker a většinu začala krutě bolet hlava.

Všichni se To pokusili zastřelit. Zadařilo se, až po zkonstruování speciální zbraně.

   Některé přeci jen hlava nebolela a v blízkosti Psykera neomdlévali. Vědci zjistili, že za to můžou speciální anti-psy-helmy. Kterých ovšem nebylo dost a často se nacházeli jen jejich fragmenty.

   Už byla tma, když nějací looteři přinesli vědcům mapu, na které byla i pracně hledaná vojenská základna a tak se vzápětí zvedla velká výprava. Ochránci, looteři i vědci se spojili a vydali se v koloně s autem skrz území, zamořené mutanty.

    Přesto však první mrtví přišli až s příchodem na základnu. S paranoiou hlavní vědkyně to bylo horší a horší a to co tam našli, tomu nepomohlo. Krom hromady střeliva a komponentů ke konstrukci zamýšlené bomby i dokumenty. Výpočty, pozorování a pak jeden deník s jednou fotkou…

   Vědci pobrali co mohli a celá výprava se začala probojovávat zpět. Ne všichni se vrátili.

   Po návratu se Oáza i přilehlé území pomalu chystalo na relativně klidnou noc, když přišel další Psyker. Obcházel, nespěchal, jako by o sobě jen dával vědět… Looteři, brutí přátele, uvažovali, jestli to není naštvaný manžel Klárky.

   Vědci v bezpečí Oázy zatím našli osobu na fotografii ze základny. Co víc, dokonce i jeho sestru, dva sourozence, na kterých někdo před lety prováděl pokusy s virem. Jaké bylo vědců překvapení, když zjistili, že vir, který v sobě sourozenci mají, je chybějící mezičlánek, verze 1.5. a že se přenáší jako AIDS.

   Skvělá zpráva, když dívka z těchto sourozenců pracovala jako společnice na baru…

   Krevní testy celé Oázy by trvaly příliš dlouho, a tak vědci problém nakažených nechali až na “dlouhé zimní večery” v bunkru, po bombě.

   Ráno chyběl Oáze obvyklý ruch, jako by všichni věděli, že jde do tuhého. Psyker už opět klepal na brány Oázy a vědcům ještě stále scházelo několik techů k dokončení bomby…

   A pak to přišlo. Psyker ukázal svou sílu. Kdo neměl ochranu, stal se jeho bezmyšlenkovitým služebníkem. Mutanti útočili, střely létaly vzduchem a vědci dodělávali co mohli. Nakonec, aby zachránili své vlastní životy, rozhodli se zmenšit kapacitu bunkru a techniku odtamtud použít k bombě.

   Vědci dodělávají poslední drobnosti na bombě, mutanti už se po nich téměř sápou. Vědci spolu s dalšími dobíhají do bunkru. Dveře se zavírají. Proklouzne poslední Ochránce. Dveře se zabouchnou. A hned vzápětí, až neskutečně blízko, udělala “bum” bomba. A pak ticho, rušené jen tím, jak zachránění opět začínají dýchat. Ticho jaké tady už dlouho nebylo. Ticho po bouři?